Klingerit - doba azbestová
Klingerit je komerční
název těsnicího materiálu německé společnosti
Klinger, který si
patentoval její zakladatel
Richard Klinger již v roce
1898. Tento své doby unikátní těsnicí materiál získal specifické vlastnosti využitím
azbestových vláken chryzotil (tzv. bílý azbest). Azbest je vysoce
tepelně i chemicky odolný, přičemž
Klingerit ho obsahoval 70 – 90 %. Díky tomu mohl fungovat jako universální těsnicí materiál se širokým spektrem použití.
Jeho distribuce je však dnes v Evropské unii zakázána s ohledem na zdravotní škodlivost azbestu. Klingerit byl tak nahrazen jinými materiály jako jsou například naše:
Složení těsnicích desek
|
Azbestové (Klingerit) |
Vláknitopryžové (bezazbestové) |
Vlákna |
70 - 90 % |
15 % |
Pojiva |
5 - 20 % |
25 - 40 % |
Plniva |
5 - 20 % |
40 - 60 % |
Oproti klingeritu mají dnešní bezazsbetové desky rozdílné složení, ve kterém je
větší poměr pojiv. Jako pojiva se využívají zejména
elastomery (SBR, NBR,…), které mají samy o sobě
nižší teplotní odolnost končící přibližně u 150 °C.
Nebezpečí azbestu
Problémem azbestu jsou jeho
dlouhá a tenká vlákna, která jsou tak malá, že jsou pouhým
okem neviditelná a zároveň nemají
žádný zápach. Při vdechnutí se vlákna
dostávají hluboko do plic, kde se nerozkládají, ale dlouhodobě usazují. Postupem času částice azbestu v těle vyvolají reakci, která se může projevit
azbestózou (zjizvení plic) nebo rakovinou plic.
Zákaz azbestu
Před
nebezpečím azbestových materiálů poprvé
varovala v roce 1898 britská inspektorka Lucy Dean, která upozornila na
nemoci dýchacího ústrojí a plic u dělníků, kteří byli azbestu denně vystaveni. Její varování byla však zpočátku bagatelizována.
V Evropské unii byl azbest poprvé zakázán až v roce 1991, a to pouze 5 z 6 jeho typů. Právě chryzotil využitý v Klingeritu zakázán nebyl, ale pouze regulován.
Rozšíření zákazu o chryzotil přišlo v roce 1999 dodatkem ke směrnici 76/769/EEC o nebezpečných látkách.
Nahrazení Klingeritu
Klingerit je dnes
nahrazen jinými těsnicími materiály jako je
grafit,
vláknitopryžové materiály, nebo
teflon. Vhodný materiál se volí na základě parametrů aplikace, jako je
teplota,
tlak a
médium. Nejuniverzálnějším materiálem je dnes
grafit,
který má největší teplotní rozsah použití a dokonce Klingerit rozsahem použitelných parametrů překonává.
Montáž Klingeritu a nových materiálů
Těsnění z Klingeritu bylo
jednouché na montáž. Přírubový spoj stačilo
odbouchat na „krev“. Materiály, které jej nahradily, vyžadují
jiný přístup k montáži. Z těchto důvodů vynikl i požadavek na
školení montérů přírubových spojů podle EN 1591-4, kde se o těchto postupech hovoří.